LH24 byla moje první 24 hodinovka, nějaké delší závody v horách jsem již běžel, takže jsem byl teoreticky připravený na to co mě čeká a nemine. Jak už, to ale bývá na konec je všechno trochu jinak než si naplánujeme. Na startu se zdálo, že počasí vyšlo opravdu výborně sluníčko, bezvětří, teploty kolem 0C, prostě paráda.
Avšak vyšší teploty změnily část trati z krásné a romantické zasněžené krajiny, která připomíná sněhovou peřinu na sněhový, ne běhavý písek, ve kterém se nešlo rychle pohybovat. Krok do předu byl vždy doprovázen stejným rituálem: krok do předu a doleva a doprava a dozadu a tak pořád stejně. Traverz pod vrcholovém Lysé hory se tak stal nejtěžším místem letošního ročníku. A počet nadávek se každým kolem velmi zvyšoval.
První tři kola jsem běžel na pohodu, ale bohužel od třetího kola jsem měl žaludeční problémy (kterých jsem se zbavil až v sedmém kole), které mě omezovaly hlavně v sebězích, kde jsem nemohl běžet tak rychle jak bych si přál. Noc byla opravdu velmi dlouhá a tím pádem i velmi nudná. 14 hodin běhu po tmě, způsobilo, že psychicky jsem už nenašel důvod proto abych běžel ještě 9-té kolo i když času jsem měl ještě dost (3hod. a 29 min do limitu), ale při představě dalšího samotného kola a brodění se ve sněhovém písku, jsem raději zvolil variantu, méně je někdy více.
Celý závod beru jako velmi cennou zkušenost a vím, že je třeba více pokory, změnit jídlo (20 hodin běhu jenom na sladkých tyčinkách, gelech a čokoládě to nebyla pro mě nejlepší volba), zapracovat na vrchní polovině těla (záda mě bolí jako důchodce po několika hodinách strávených v hospodě) a hlavně pořád makat. I když pro mě je tento pohyb zábava a více životní filozofie než sport, tak i přesto je třeba makat, aby škody na organizmu způsobené dlouhými běhy, byly jak nejmenší.
A nejdůležitější na konec, bez podpory Karolíny, by to asi vůbec nešlo, ale nejenom během tohoto závodu, ale hlavně během celého roku. Děkuji mockrát.